Metoo, šílenci.

Představení Jako šílenci na motivy divadelní hry Williama Mastrosimonea Like Totally Weird mělo premiéru v blanenském Divadle Kolárka 4. 4. 2018.

Jeviště s černými balónky, které se vznášejí u stropu. Hlediště dopolovic pročísnuté úzkým molem zakončeným několika schůdky. Trochu jako na módní přehlídce.

Celé představení je koncipované jako taková trochu zvrhlá módní přehlídka. Ve společenských šatech, v negližé, ve spodním prádle. Jen kdyby se tam neběhalo se zbraní v ruce a většina zúčastněných se netřásla o život.

Russ Rigel je velice úspěšný filmový producent, režisér, scénárista a herec, který je přesvědčený o své výjimečnosti. Povrchní, samolibý, egoistický a skvěle zahraný Janem Schulzem. Když na začátku hry dlouze telefonuje s nekonečnou řadou lidí z branže, nešetří pohrdavými úsměšky, teatrálními gesty, telefon (ne mobil, ale utržené sluchátko) mu úplně stačí jako jediný partner na jevišti, přehazuje si ho z ruky do ruky, strká si ho mezi nohy, šňůra divoce lítá a já se trochu bojím, abych s ní nedostala po hlavě. Toto není jediný okamžik, kdy jsou diváci vytrháváni se své obvyklé pasivity. Režisér Jan Doležel tento zavedený pořádek umně bourá: nejenže se většinu představení v hledišti svítí a všichni na sebe navzájem vidí, diváci (alespoň ti v předních řadách podél mola) musí často bolestě otáčet krkem, aby vůbec něco viděli, herci ve svých divokých kreacích balancují na okraji mola, semtam vlétne do hlediště někomu na hlavu papírová (naštěstí) škraboška.

Janu Schulzovi skvěle sekunduje Leona Voráčová v roli Jennifer Barton, slavné herečky a Russovy přítelkyně. Oba dokážou plynule přejít ze sebevědomých hvězd filmového průmyslu ve dva o život se klepající rukojmí šíleného Kennyho. Kenny a Jimmy jsou poslední dvě postavy v představení, role znuděných teenagerů, které to nebavilo v Mekáči, tak vzali bouchačku a vydali se do rezidence svého idola, aby se něco dělo. Kenny v podání Kamily Hrnčířové i Jimmy zahraný Marií Hudcovou jsou pro mě trochu nepřesvědčiví, kdykoli jsou na jevišti jen sami dva; herečky nejsou úplně sehrané ve svém opakujícím se rituálním tanečku, občas trochu přehrávají (pohupování v kolenou, protahování slov – tak to teenageři přece dělají), je cítit, že je všechno naučené, ale zatím úplně nevžité. Jakmile mezi ně ale vstoupí postavy Russe a Jennifer, všechno se skvěle rozjede. A v okamžicích, kdy Kenny začíná šílet, ponižuje a ohrožuje ostatní, je Kamila Hrnčířová výborná a jde z ní opravdu strach.

Skvělá je i hra s balonky: propichování, při kterém balonek vždycky vydá ohlušující ránu, symbolizující výstřely z pistole; průhledný balonek představující papouška nacpaného do mikrovlnky, ze kterého po prasknutí vyletí do všech stran barevné papírky; a nakonec červené balonky ve tvaru srdce, symbolu lásky, který může kdykoli znenadání prasknout. Filmové sošky zase představují dlažební kostky, v představení jsou to tedy poněkud nebezpečné trofeje.

Zezačátku jsem si říkala, že mohly být postavy Kennyho a Jimmyho obsazené kluky, na konci představení, kdy se všechny tři herečky chytnou za ruce a tančí v kruhu v neforemném bílém spodním prádle s červenými balonky ve tvaru srdce podivný tanec, ale Jan Doležel odkrývá svůj záměr. Russ, jakmile je jeho protivník mrtvý, se vrací do své samolibé role alfasamce bez ohledu na ostatní, jako by se nic nestalo, jako by se tu nehrálo o holý život. On je přece ten, co vyhrál, protože přežil. Nezajímá ho, že aby opravdu přežil, došlo málem ke znásilnění jeho přítelkyně, a Jimmy, který se nakonec vzepřel šílenému Kennymu, pro Russovu záchranu skoro umřel. A Kenny? Oběť systému, který umožňuje, aby měl každý Američan v šuplíku nabitou zbraň, oběť filmového průmyslu, která není schopná vidět hranici mezi realitou a fikcí (protože ta je vždycky tak lákavá – i ten papoušek ve filmu umírá líp než ve skutečnosti), oběť světa, ve kterém nemají rodiče čas na své děti. A tyto tři oběti se v tanci stávají symbolem žen zneužitých muži.

Režisér na konci představení vystoupil s plamennou řečí na podporu kampaně #metoo. Zkritizoval tristní debatu na toto téma u nás, kdy většina českých mužů, kteří mají potřebu se vyjádřit, má strach, že kvůli kampani se stane trestným podržet ženám dveře; pokud to myslí vážně, je to idiotské, pokud je to jejich způsob zlehčování utrpení zneužívaných žen, je to ubohé. Jan Doležel vytvořil velmi angažovanou inscenaci, jakých se u nás stále mnoho nevidí.

Michala Dlapová